Navigácia stránky
časopis Týden, str. 38, Téma
Vladimír Ševela
Vodárny své zboží zdražují, přitom kvůli nekvalitní pitné vodě si v těchto dnech Brusel pozval Čechy na kobereček. Experti tvrdí: „Není třeba propadat panice, česká voda jen trochu více páchne chlorem.“ TÝDEN odebral vzorky pitné vody na osmi místech, aby zjistil, jestli se dá vůbec pít.
V parlamentním bufetu mají minerálku za velmi lidové ceny, ale úřadující šéfová sněmovny Miroslava Němcová (ODS) tvrdí, že ve své kanceláři pije vodu z kohoutku.
„Je dobrá. Piju ji i doma ve Žďáru nad Sázavou, nechce se mi tahat se z obchodu s těmi balenými vodami,“ říká místopředsedkyně dolní komory parlamentu, když na žádost TÝDNE natáčí do dvou laboratorních nádob vodu v kuchyňce své malostranské kanceláře.
Vzorky poté na náklady redakce putují do laboratoře pražské firmy Aquatest, která spolupracuje se Státním zdravotním ústavem. Její pracovníci budou zjišťovat, jestli je optimismus Němcové oprávněný.
TÝDEN navštívil se skleničkami ještě dalších sedm míst. Kromě vody z kohoutku šel na rozbor i vzorek odebraný z lesní studánky, z venkovské studny, z automatu na vodu (watercooler) a vzorek vody balené v plastové lahvi.
Poslanci si mohou gratulovat. V novinářském testu skončila kapalina vytékající z parlamentních kohoutků jako téměř nejlepší a předčila ji - poněkud překvapivě - pouze neperlivá voda známé značky v PET lahvi, náhodně zakoupená u benzinové pumpy.
Pokud jde o mikrobiologický rozbor, byla voda z kuchyňky Miroslavy Němcové stejně čistá jako „křišťálová“ studánka z lesů u Bakova nad Jizerou, která má podle legendy léčivé účinky; ta ovšem obsahovala dusičnany a pesticidy (byť v malé míře), takže není použitelná jako případný nápoj pro kojence.
Podstatně hůře dopadla v testu TÝDNE pitná voda z vodovodu na dvou místech ve středních Čechách: v osmitisícové Dobříši a zejména v Klučenicích na Příbramsku. Zdravotní problémy může způsobit také voda načerpaná z venkovské studně u Čáslavi - a největším překvapením byl bakteriemi zamořený barel nabízený návštěvníkům pražské pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny...
Povltavská víska Klučenice poblíž Orlické přehrady působí malebně, člověk by však musel ignorovat výsledky rozboru zdejší vody. „Platíme za ni, ale k pití to není!“ říká starosta Jiří Veselý na adresu pitné vody čerpané z nedalekého podzemního vrtu. Klučenice, stejně jako dalších šestnáct tuzemských obcí, mají už spoustu let tak mizernou vodu, že kvůli ní tento týden musejí zástupci ministerstev zdravotnictví a zemědělství na kobereček do Bruselu. Pokud voda nesplňuje hygienické limity, může obec žádat o výjimku - na tři roky. Poté má oprávnění požádat o další tříletou lhůtu; pro třetí výjimku je už třeba získat svolení Evropské komise.
V případě Klučenic s 350 obyvateli je ale situace tak špatná, že místní voda není považována za pitnou: je v ní arzen, radon i dusičnany. O všech těchto látkách už starosta ví z minulých rozborů, takže výsledky redakčního testu zarazily hlavně odborníky z Aquatestu. „Takové množství dusičnanů ve vodě z vodovodu je skutečně neobvyklé,“ říká Jitka Damašková, když vidí, že hodnoty této chemikálie přesahují v Klučenicích limit o šedesát procent.
Výskyt dusičnanů souvisí s intenzivním hnojením; jejich dlouhodobá konzumace může způsobit onemocnění rakovinou nebo chorobami krve. Procházka po klučenickém hřbitově ukazuje, že průměrný věk, kterého se místní dožívají, činí padesát let. Je to možné svalovat na špatnou vodu?
„Vaříme z ní kafe a pro děti čaj, jinak kupujeme balenou,“ říká asi třicetiletá žena okopávající záhonky na kraji vesnice. Odborníci však upozorňují, že převařením se voda dusičnanů - na rozdíl od bakterií - nezbaví, spíše naopak. „Voda se vypaří, dusičnany zkoncentrují,“ říká Damašková z Aquatestu.
Pitnou vodu v Klučenicích zajišťuje vodárenská firma 1. SčV, která spadá pod nadnárodní společnost Veolia. „Děkuji za připomínku. Domluvíme se starostou, jak zajistit lepší informovanost v obci,“ říká asistentka ředitele firmy Kristina Blaszczyková.
V Klučenicích mají ve vodě také nebezpečný arzen - kov, který se váže na zlato. Nedaleko odtud je zlaté ložisko, o jehož vytěžení se v minulosti několikrát uvažovalo, ale nikdy k tomu nedošlo. Na arzen pořídila radnice do obecní vodárny speciální filtr, který hodnotu udržuje (jak potvrdil i test) přesně na hranici zdravotního limitu. Kvůli provozu filtru, stejně jako kvůli provozu sedmi čerpadel, která mají snižovat hodnotu radonu (ten se uvolňuje z uranu z příbramského podzemí), navíc Klučeničtí platí za vodu více než lidé v okolí. „Zvýšení ceny souvisí také s tím, že je
* tam kvůli nižší kvalitě menší spotřeba vody,“ vysvětluje technolog Petr Vašek z 1. SčV.
Dobříšský starosta i příslušná vodárna ještě před několika dny tvrdili, že místní voda je vyhovující. Průzkum TÝDNE na namátkou zvoleném sídlišti Na Větrníku ukázal něco jiného (teprve po odebrání vzorku se ukázalo, že na tomto místě bydlí i starosta Jaroslav Melša).
Předmětem zjišťování byl tentokrát hlavně rozdíl mezi kvalitou studené a teplé vody z vodovodního kohoutku. Potrubí procházející většími sídlišti, zejména panelovými, je totiž ráj pro mikroorganismy, neboť voda v něm vinou dlouhé trasy často delší dobu stojí. Čechů, kteří třeba džus z lednice či kojenecké jídlo úmyslně „ohřejí“ trochou vody ze vzdáleného teplárenského zdroje, přitom jistě není málo.
Vzorek ve své kuchyni novinářům ochotně načepovala Jana Maříková, telegrafistka na mateřské dovolené. „Teplou používáme jen na mytí, studenou normálně pijeme. Lidem to tady radí i lékaři, že ta z kohoutku je lepší než balená,“ říká dvojnásobná matka. A jak dopadl test? Teplá voda požadavky na pitnou vodu nesplnila; ani by je podle norem splnit nemusela - hygienici říkají, že není určena ke spotřebě, informovanost však vázne. O poznání větší rojení bakterií však bylo pod mikroskopem překvapivě k vidění u studené vody. Jak je to možné? Vysvětlení je jednoduché: paní Maříková po příchodu z procházky natočila studenou vodu, takže do testovací nádobky spláchla mikroflóru, která se mezitím vytvořila v potrubí nepoužívaném několik hodin. Pak teprve otočila červeným kohoutkem, takže teplá voda z už mírně vyčištěných trubek nedopadla tak špatně.
„Ta voda nesplňuje zdravotní limity, určitě není dobrá pro jedince s oslabenou imunitou ani pro děti,“ komentuje nález expertka Damašková. Odborníci připomínají, že občas stačí vyčistit sítko v ústí vodovodu (perlátor), kde se mikroflóra hojně usazuje, případně ráno nenapouštět ze všeho nejdříve vodu do konvice, ale předtím třeba spláchnout na záchodě nebo se umýt, aby „zásoby“ čekající přes noc v potrubí odtekly.
„Co vám k tomu mám říct? Vodu z kohoutku piju, problémy nemám. Nechám to ještě prověřit,“ komentuje výsledky testu starosta Melša, který bydlí v domě naproti paneláku, v němž TÝDEN odebral vzorky u paní Maříkové. „V dubnu jsme měřili ve zdejší mateřské škole, nic závadného tam nebylo. Opravdu se na to podíváme,“ ujišťuje i Martin Kolařík z dobříšské Vodohospodářské společnosti.
Potrubí v dobříšském paneláku je z plastu. To je sice levnější, ale má oproti kovovému (kovy jako litina a měď, případně právě plasty už téměř všude nahradily škodlivé olovo) jednu nevýhodu. „Plast je náchylnější ke vzniku mikroflóry,“ říká Radana Mráčková z Aquatestu. „Levný plast bývá navíc semletý z bůhvíčeho a může vylučovat látky, které rozbor - cílený vždy jen na určitý počet škodlivin - neodhalí,“ podotýká František Kožíšek, vedoucí Národního referenčního centra pro pitnou vodu ze Státního zdravotního ústavu (SZÚ).
Velká část plastového vodovodního potrubí je z PVC, které však na rozdíl od měkčeného PVC, používaného pro výrobu hraček či nemocničních pomůcek, nevylučuje rakovinotvorné ftaláty. Přesto například Vídeňská asociace nemocnic rozhodla na začátku tohoto tisíciletí o náhradě plastových trubek za kovové. Spíše než zdravotní důvody však mohou převažovat ty ekonomické: plastové potrubí se tlakem proudící vody poškodí snadněji než kovové a je třeba je častěji vyměňovat.
Při testu TÝDNE na tom byla co do mikrobiologie lépe voda z kovového (konkrétně měděného) potrubí v parlamentu než z plastových trubek ve starém činžáku v pražských Holešovicích. „Mikroflóra vychází u obou stejně neškodně, v plastovém potrubí je jen nepatrně více neorganických nečistot, kousky hliníku a rzi, což může být způsobeno třeba i starší vodovodní baterií,“ říká Damašková z Aquatestu. „Parlamentní“ voda z měděného potrubí nesla pochopitelně více stop kovů (mědi, chromu, niklu), ale rovněž v neškodném množství.
Testovaný vzorek z Holešovic byl odebrán v bytě „píárového“ specialisty Davida Litváka. Ten říká, že vodu z kohoutku pije častěji než balenou a vozí si ji dokonce v kanystrech na chalupu v severních Čechách, protože z vody z tamní studny má obavy. „Jednou nás tam navštívil obchodník s filtry a otestoval vodu z místní studny i tu přivezenou z města. Voda z pražského vodovodu dopadla mnohem lépe, i když taky ne ideálně. Filtr jsme si ale nakonec nekoupili, pražská voda nám připadá vyhovující.“
Než vznikl vodárenský průmysl, bývalo nutné najít takové místo k životu, kde
* lze vyhloubit studnu s pitnou vodou. Dnes je v Česku nejméně tři čtvrtě milionu studní (údaj z roku 1989, od té doby je nikdo nepočítal) a voda v nich je obvykle nejproblematičtější. TÝDEN otestoval vodu na statku v Bratčicích u Čáslavi, kde žije rodina učitelky Radky Líbalové.
Rozbor nedopadl příliš dobře, některé bakterie překročily povolený limit až pětinásobně. „Jako pitná voda to nevyhovuje,“ uvažuje Damašková z Aquatestu. „Jsou tam tisíce bakterií, které zřejmě pronikají z půdy, ale naštěstí nejsou fekálního původu. Studna je pravděpodobně nedostatečně zabezpečena, příčinou může být tlející listí i řasy na skružích. Je to vlastně typická venkovská studna.“ Počet bakterií lze snížit vyčištěním studny, horší je to s dusičnany: také v Bratčicích u Čáslavi překračuje jejich množství povolenou normu, i když ne o tolik jako v Klučenicích u Příbrami.
„Žádný zázrak jsem nečekala. Vyrůstala jsem tu s rodiči, a pokud si pamatuji, nikdo tu studnu nikdy nečistil ani se nedělal rozbor,“ říká paní Líbalová, která si ze studniční vody vaří čaj a kávu. Také její manžel vodu dodnes běžně pije, dětem ji ale nedávají. „Teď asi budeme nakupovat ještě víc balené vody. Jestli jsem to pochopila správně, dusičnany žádným čištěním neodstraníme.“
Druhou květnovou neděli odpoledne je u pramene Klokočka, skrytého v lesích u Bakova nad Jizerou, asi desetihlavá fronta; přilehlé malé parkoviště je zaplněno automobily. Nápis na tabulce u studánky říká, že zdejší vodou si kdysi „vyléčil silný neduh kterýsi z rodu Valdštejnů“, proto tu jeho příbuzná vystavěla barokní kapličku. Nedaleko od ní stojí cedule oznamujíc, že se nacházíme v „ochraném pásmu“ vodního zdroje.
„Je to energeticky silné místo a voda tu chutná nesrovnatelně lépe než z vodovodu,“ říká čtyřicátnice Míla Kyndlová, která sem přijela z šest kilometrů vzdáleného Bítouchova s dvaceti PET lahvemi. Opodál sedící chalupářka a penzistka Milada si jen užívá atmosféry místa. „Soused z vodáren tu před lety dělal rozbor a říkal, že je tady horší voda než z kohoutku,“ tvrdí.
Test TÝDNE však vůbec nevyšel špatně: počet bakterií splňuje limity pro kojeneckou vodu, mírně na štíru je pramenitá voda opět s dusičnany - jejich množství je bezproblémové pro dospělého, ale jako pití pro malé dítě by středočeský pramen Klokočka neprošel. „Zázračná“ studánka nicméně dopadla na tuzemské poměry skoro zázračně dobře.
„Můžeme se srovnávat s lepšími západoevropskými zeměmi,“ říká expert Státního zdravotního ústavu František Kožíšek, který se pitnou vodou dlouhá léta zabývá. Případů, kdy nejsou dodrženy zdravotní limity u vody z kohoutku, je podle něho méně než jedno procento. Celková situace se oproti období před rokem 1989 podle Kožíška „dramaticky“ zlepšila -také díky velkému počtu čističek odpadních vod, které tu od té doby vyrostly téměř na všech tocích.
Konkrétními údaji, které by ukázaly, o kolik (a jestli vůbec) se pitná voda v Česku oproti osmdesátým letům zlepšila, zdravotní ústav nedisponuje a odkazuje na vodárenskou velkofirmu Veolia Voda. Ta nabízí jen čísla, která dokazují, že se snížil obsah olova, což je vzhledem k téměř úplnému nahrazení olověného potrubí novým samozřejmé. Další čísla jsou ve Veolii nedobytná a mluvčí firmy Marcela Dvořáková novináře odbývá: „Není nutné v tom hledat něco jiného.“
***
Hormonální změny? Ryby a měkkýši v řekách mění pohlaví: může za to hormonální antikoncepce, která se do vody dostává. Co zbytky léčiv a hormonů provedou s námi? Stanou se z nás hermafroditi nebo přestaneme plodit a rodit děti? Pražská Veolia zjišťovala rozborem přítomnost farmak v pitné vodě. "Látky jako ibuprofen a šest dalších byly pod mezí stanovitelnosti," říká mluvčí Veolie Marcela Dvořáková. Nezávislé údaje zatím neexistují. Státní zdravotní ústav nyní provádí první průzkum asi stovky vodovodů: výsledky budou známy nejdříve za několik měsíců. Bývalý chemický expert Greenpeace, dnes samostatný konzultant Miroslav Šuta ovšem tvrdí, že není třeba propadat panice: "Živočichové žijí v té vodě celý život, zatímco člověk jí vypije maximálně několik litrů denně."
* Čisté splašky Někteří Češi stále pijí vodu, která předtím spláchla lidské výkaly, zbytky jídel, zvratky, kondomy. Tekutina, která odteče potrubím do kanalizace, se v čistírnách sice chemicky vyčistí a je opět vypuštěna do vodních toků, na její původ je však lepší nemyslet. Pražané pili do roku 2002 vodu z Vltavy, dnes je zásobuje už jen nádrž Želivka a podzemní voda z Káraného. Nicméně dodnes je na říční vodu odkázána desetina tuzemských domácností; například sto šedesát tisíc
Plzeňáků, kde místní vodárny využívají řeku Úhlavu. Asi 80 % povrchové vody v ČR pochází z nádrží na horních tocích řek, kde by voda měla být čistší. Necelá polovina domácností získává pitnou vodu z vrtů a studní. Ale ani voda z hlubokého podzemí nemusí být zcela čistá, podotýká František Kožíšek ze Státního zdravotního ústavu. "Povrchová voda není ideální, a proto prochází ve vodárnách sofistikovanější úpravou. Dělali jsme průzkumy a povrchová voda v nich vychází lépe než ta z podzemních zdrojů." * Když voda není cool Člověk se hned cítí lépe, když v čekárně u lékaře, v bance nebo jiné instituci narazí na "watercooler" čili automat na vodu. Kromě osvěžení však toto zařízení někdy nabízí i infekci. TÝDEN si k testování vybral vodu z automatu v pražské pobočce Všeobecné zdravotní pojiššovny v ulici Na Perštýně. Při naší odpolední návštěvě uprostřed pracovního týdne byla úřadovna plná klientů, ale během půlhodiny se z poloprázdného barelu nikdo nenapil. Prvním čepujícím po delší době byl tedy novinář z TÝDNE. A jím odebraný vzorek přinesl odstrašující výsledek. Ve vodě se vyskytovala mimo jiné bakterie Pseudomonas aeruginosa, která způsobuje zánět močových cest a daří se jí především v bazénech. "Dále tam byl masivní nárůst mikroorganismů, takže tato voda nevyhověla ani požadavkům pro balenou, natož pro pitnou vodu," říká Jitka Damašková z testující firmy Aquatest a dodává, že hygienické požadavky na balenou vodu nejsou tak přísné jako na tu z kohoutku či na studniční pitnou vodu.
Watercoolery jsou velmi zranitelné, shodují se experti: barely stojí na světle nebo na ně dokonce přímo svítí slunce, voda v nich může zůstat nedopita i více než týden, trubice vedoucí k výtokovým otvorům se nečistí, na kohoutek sahá nespočet lidí, někdy i nemocných... "Sanitace akvabaru je prováděna nejpozději každý půlrok. Nemůžeme ale kontrolovat každý barel, to je věc dodavatele," říká mluvčí pojiššovny Jiří Rod. Obchodní zástupce Petr Boček z dodavatelské firmy Rosana se brání: "Nevím, jak se ty mikroorganismy mohly do vody dostat." * I balená může zvítězit V souboji pomyslných titánů OE vodárny versus výrobci balených vod OE zatím vedou spíše dodavatelé pitné vody z vodovodního kohoutku. Kampaň "Pijte vodu z kohoutku!" našla své vášnivé zastánce, takže mnoho číšníků bývá nyní přivedeno do úzkých jednoduchou otázkou: "Můžete mi, prosím, přinést vodu z vodovodu?" Zisky výrobců nápojů balených v PET lahvích mezitím klesají.
TÝDEN zakoupil jedenapůllitrovou lahev s nesycenou vodou značky Rajec v liduprázdné benzinové pumpě na konci pražského Smíchova OE nebyla v chladničce, ale stála na pultě poblíž okna. A výsledek rozboru byl překvapivě dobrý. Mikrobiologický nález se podle laboratorního rozboru blíží nule a v tomto bodě splňuje požadavky i na kojeneckou vodu. V loňské prověrce sdružení Test spotřebitele obstály co do kvality jen čtyři z osmnácti testovaných balených vod. * Loučení s chlorem Ještě před šesti lety bylo chlorování povinné, dnes záleží pouze na vodárnách. V Česku se ovšem na rozdíl od jiných zemí stále chloruje přes devadesát procent vodárenské vody. Ve vyšší koncentraci může být chlor smrtelný, proto se například v Německu nebo Nizozemsku používá už jen v menší části vodovodů. "U nás pořád převažuje obava, že jinak vznikne epidemie," vysvětluje Kožíšek ze Státního zdravotního ústavu, proč v Česku drtivá většina pitné vody stále obsahuje OE nejspíš zbytečně OE chlor. "I kdyby škodlivé bakterie třeba prasklinou v potrubí vnikly do vody, chlor je zlikvidovat nestačí," připouští expert.
Podle něho si vodárny a někdy i zákazníci na chlor prostě zvykli a mají obavu z kroku do neznáma. Když na konci osmdesátých let přestali chlorovat v Západním Berlíně, protestovali proti tomu však pouze tamní američtí vojáci (V USA se dodnes chloruje velmi intenzivně). A jen v jejich posádkách se pak páchnoucí ingredience do H20 opět začala přidávat. Jedním z průkopníků nové éry je Přelouč u Pardubic, které získalo v roce 1999, kdy si chlorování ještě vynucoval zákon, jako první výjimku od hlavního hygienika. Přeloučská vodárna pouští do vody místo chemie ultrafialové záření, které případné škodlivé mikroorganismy hubí stejně spolehlivě. A žádná onemocnění z vody tu nepropukají, stejně jako ve Vsetíně, jenž se také vydal "holandskou" cestou. "Na Přeloučsku chlorujeme pouze jednou dvakrát do roka, a to jen lokálně, když se při odběru někde objeví bakterie," říká Zdeněk Janeba z Vodovodů a kanalizací Pardubice. Místní prý proti konci chlorování neprotestovali. "Na lepší si člověk zvykne rychle," komentuje to Janeba. I krajští hygienici potvrzují, že přeloučská voda patří k nejlepším v zemi. Proč se tedy nadále chloruje jinde? "Kvůli členitějšímu terénu, a tedy většímu počtu vodovodů než na Přeloučsku. V jedné oblasti bychom potřebovali tak o deset UV zářičů více než na Přeloučsku, což je náročné i ekonomicky."
Obsah
Česká voda: na zdraví?
24. 5. 2010časopis Týden, str. 38, Téma
Vladimír Ševela
Vodárny své zboží zdražují, přitom kvůli nekvalitní pitné vodě si v těchto dnech Brusel pozval Čechy na kobereček. Experti tvrdí: „Není třeba propadat panice, česká voda jen trochu více páchne chlorem.“ TÝDEN odebral vzorky pitné vody na osmi místech, aby zjistil, jestli se dá vůbec pít.
V parlamentním bufetu mají minerálku za velmi lidové ceny, ale úřadující šéfová sněmovny Miroslava Němcová (ODS) tvrdí, že ve své kanceláři pije vodu z kohoutku.
„Je dobrá. Piju ji i doma ve Žďáru nad Sázavou, nechce se mi tahat se z obchodu s těmi balenými vodami,“ říká místopředsedkyně dolní komory parlamentu, když na žádost TÝDNE natáčí do dvou laboratorních nádob vodu v kuchyňce své malostranské kanceláře.
Vzorky poté na náklady redakce putují do laboratoře pražské firmy Aquatest, která spolupracuje se Státním zdravotním ústavem. Její pracovníci budou zjišťovat, jestli je optimismus Němcové oprávněný.
TÝDEN navštívil se skleničkami ještě dalších sedm míst. Kromě vody z kohoutku šel na rozbor i vzorek odebraný z lesní studánky, z venkovské studny, z automatu na vodu (watercooler) a vzorek vody balené v plastové lahvi.
Parlament: křišťálová studánka
Poslanci si mohou gratulovat. V novinářském testu skončila kapalina vytékající z parlamentních kohoutků jako téměř nejlepší a předčila ji - poněkud překvapivě - pouze neperlivá voda známé značky v PET lahvi, náhodně zakoupená u benzinové pumpy.
Pokud jde o mikrobiologický rozbor, byla voda z kuchyňky Miroslavy Němcové stejně čistá jako „křišťálová“ studánka z lesů u Bakova nad Jizerou, která má podle legendy léčivé účinky; ta ovšem obsahovala dusičnany a pesticidy (byť v malé míře), takže není použitelná jako případný nápoj pro kojence.
Podstatně hůře dopadla v testu TÝDNE pitná voda z vodovodu na dvou místech ve středních Čechách: v osmitisícové Dobříši a zejména v Klučenicích na Příbramsku. Zdravotní problémy může způsobit také voda načerpaná z venkovské studně u Čáslavi - a největším překvapením byl bakteriemi zamořený barel nabízený návštěvníkům pražské pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny...
Arzen, radon, dusičnany
Povltavská víska Klučenice poblíž Orlické přehrady působí malebně, člověk by však musel ignorovat výsledky rozboru zdejší vody. „Platíme za ni, ale k pití to není!“ říká starosta Jiří Veselý na adresu pitné vody čerpané z nedalekého podzemního vrtu. Klučenice, stejně jako dalších šestnáct tuzemských obcí, mají už spoustu let tak mizernou vodu, že kvůli ní tento týden musejí zástupci ministerstev zdravotnictví a zemědělství na kobereček do Bruselu. Pokud voda nesplňuje hygienické limity, může obec žádat o výjimku - na tři roky. Poté má oprávnění požádat o další tříletou lhůtu; pro třetí výjimku je už třeba získat svolení Evropské komise.
V případě Klučenic s 350 obyvateli je ale situace tak špatná, že místní voda není považována za pitnou: je v ní arzen, radon i dusičnany. O všech těchto látkách už starosta ví z minulých rozborů, takže výsledky redakčního testu zarazily hlavně odborníky z Aquatestu. „Takové množství dusičnanů ve vodě z vodovodu je skutečně neobvyklé,“ říká Jitka Damašková, když vidí, že hodnoty této chemikálie přesahují v Klučenicích limit o šedesát procent.
Výskyt dusičnanů souvisí s intenzivním hnojením; jejich dlouhodobá konzumace může způsobit onemocnění rakovinou nebo chorobami krve. Procházka po klučenickém hřbitově ukazuje, že průměrný věk, kterého se místní dožívají, činí padesát let. Je to možné svalovat na špatnou vodu?
„Vaříme z ní kafe a pro děti čaj, jinak kupujeme balenou,“ říká asi třicetiletá žena okopávající záhonky na kraji vesnice. Odborníci však upozorňují, že převařením se voda dusičnanů - na rozdíl od bakterií - nezbaví, spíše naopak. „Voda se vypaří, dusičnany zkoncentrují,“ říká Damašková z Aquatestu.
Pitnou vodu v Klučenicích zajišťuje vodárenská firma 1. SčV, která spadá pod nadnárodní společnost Veolia. „Děkuji za připomínku. Domluvíme se starostou, jak zajistit lepší informovanost v obci,“ říká asistentka ředitele firmy Kristina Blaszczyková.
V Klučenicích mají ve vodě také nebezpečný arzen - kov, který se váže na zlato. Nedaleko odtud je zlaté ložisko, o jehož vytěžení se v minulosti několikrát uvažovalo, ale nikdy k tomu nedošlo. Na arzen pořídila radnice do obecní vodárny speciální filtr, který hodnotu udržuje (jak potvrdil i test) přesně na hranici zdravotního limitu. Kvůli provozu filtru, stejně jako kvůli provozu sedmi čerpadel, která mají snižovat hodnotu radonu (ten se uvolňuje z uranu z příbramského podzemí), navíc Klučeničtí platí za vodu více než lidé v okolí. „Zvýšení ceny souvisí také s tím, že je
* tam kvůli nižší kvalitě menší spotřeba vody,“ vysvětluje technolog Petr Vašek z 1. SčV.
Teplou nepít, studenou odtočit
Dobříšský starosta i příslušná vodárna ještě před několika dny tvrdili, že místní voda je vyhovující. Průzkum TÝDNE na namátkou zvoleném sídlišti Na Větrníku ukázal něco jiného (teprve po odebrání vzorku se ukázalo, že na tomto místě bydlí i starosta Jaroslav Melša).
Předmětem zjišťování byl tentokrát hlavně rozdíl mezi kvalitou studené a teplé vody z vodovodního kohoutku. Potrubí procházející většími sídlišti, zejména panelovými, je totiž ráj pro mikroorganismy, neboť voda v něm vinou dlouhé trasy často delší dobu stojí. Čechů, kteří třeba džus z lednice či kojenecké jídlo úmyslně „ohřejí“ trochou vody ze vzdáleného teplárenského zdroje, přitom jistě není málo.
Vzorek ve své kuchyni novinářům ochotně načepovala Jana Maříková, telegrafistka na mateřské dovolené. „Teplou používáme jen na mytí, studenou normálně pijeme. Lidem to tady radí i lékaři, že ta z kohoutku je lepší než balená,“ říká dvojnásobná matka. A jak dopadl test? Teplá voda požadavky na pitnou vodu nesplnila; ani by je podle norem splnit nemusela - hygienici říkají, že není určena ke spotřebě, informovanost však vázne. O poznání větší rojení bakterií však bylo pod mikroskopem překvapivě k vidění u studené vody. Jak je to možné? Vysvětlení je jednoduché: paní Maříková po příchodu z procházky natočila studenou vodu, takže do testovací nádobky spláchla mikroflóru, která se mezitím vytvořila v potrubí nepoužívaném několik hodin. Pak teprve otočila červeným kohoutkem, takže teplá voda z už mírně vyčištěných trubek nedopadla tak špatně.
„Ta voda nesplňuje zdravotní limity, určitě není dobrá pro jedince s oslabenou imunitou ani pro děti,“ komentuje nález expertka Damašková. Odborníci připomínají, že občas stačí vyčistit sítko v ústí vodovodu (perlátor), kde se mikroflóra hojně usazuje, případně ráno nenapouštět ze všeho nejdříve vodu do konvice, ale předtím třeba spláchnout na záchodě nebo se umýt, aby „zásoby“ čekající přes noc v potrubí odtekly.
„Co vám k tomu mám říct? Vodu z kohoutku piju, problémy nemám. Nechám to ještě prověřit,“ komentuje výsledky testu starosta Melša, který bydlí v domě naproti paneláku, v němž TÝDEN odebral vzorky u paní Maříkové. „V dubnu jsme měřili ve zdejší mateřské škole, nic závadného tam nebylo. Opravdu se na to podíváme,“ ujišťuje i Martin Kolařík z dobříšské Vodohospodářské společnosti.
Plastové, nebo kovové trubky?
Potrubí v dobříšském paneláku je z plastu. To je sice levnější, ale má oproti kovovému (kovy jako litina a měď, případně právě plasty už téměř všude nahradily škodlivé olovo) jednu nevýhodu. „Plast je náchylnější ke vzniku mikroflóry,“ říká Radana Mráčková z Aquatestu. „Levný plast bývá navíc semletý z bůhvíčeho a může vylučovat látky, které rozbor - cílený vždy jen na určitý počet škodlivin - neodhalí,“ podotýká František Kožíšek, vedoucí Národního referenčního centra pro pitnou vodu ze Státního zdravotního ústavu (SZÚ).
Velká část plastového vodovodního potrubí je z PVC, které však na rozdíl od měkčeného PVC, používaného pro výrobu hraček či nemocničních pomůcek, nevylučuje rakovinotvorné ftaláty. Přesto například Vídeňská asociace nemocnic rozhodla na začátku tohoto tisíciletí o náhradě plastových trubek za kovové. Spíše než zdravotní důvody však mohou převažovat ty ekonomické: plastové potrubí se tlakem proudící vody poškodí snadněji než kovové a je třeba je častěji vyměňovat.
Při testu TÝDNE na tom byla co do mikrobiologie lépe voda z kovového (konkrétně měděného) potrubí v parlamentu než z plastových trubek ve starém činžáku v pražských Holešovicích. „Mikroflóra vychází u obou stejně neškodně, v plastovém potrubí je jen nepatrně více neorganických nečistot, kousky hliníku a rzi, což může být způsobeno třeba i starší vodovodní baterií,“ říká Damašková z Aquatestu. „Parlamentní“ voda z měděného potrubí nesla pochopitelně více stop kovů (mědi, chromu, niklu), ale rovněž v neškodném množství.
Testovaný vzorek z Holešovic byl odebrán v bytě „píárového“ specialisty Davida Litváka. Ten říká, že vodu z kohoutku pije častěji než balenou a vozí si ji dokonce v kanystrech na chalupu v severních Čechách, protože z vody z tamní studny má obavy. „Jednou nás tam navštívil obchodník s filtry a otestoval vodu z místní studny i tu přivezenou z města. Voda z pražského vodovodu dopadla mnohem lépe, i když taky ne ideálně. Filtr jsme si ale nakonec nekoupili, pražská voda nám připadá vyhovující.“
Tajemství venkovské studny
Než vznikl vodárenský průmysl, bývalo nutné najít takové místo k životu, kde
* lze vyhloubit studnu s pitnou vodou. Dnes je v Česku nejméně tři čtvrtě milionu studní (údaj z roku 1989, od té doby je nikdo nepočítal) a voda v nich je obvykle nejproblematičtější. TÝDEN otestoval vodu na statku v Bratčicích u Čáslavi, kde žije rodina učitelky Radky Líbalové.
Rozbor nedopadl příliš dobře, některé bakterie překročily povolený limit až pětinásobně. „Jako pitná voda to nevyhovuje,“ uvažuje Damašková z Aquatestu. „Jsou tam tisíce bakterií, které zřejmě pronikají z půdy, ale naštěstí nejsou fekálního původu. Studna je pravděpodobně nedostatečně zabezpečena, příčinou může být tlející listí i řasy na skružích. Je to vlastně typická venkovská studna.“ Počet bakterií lze snížit vyčištěním studny, horší je to s dusičnany: také v Bratčicích u Čáslavi překračuje jejich množství povolenou normu, i když ne o tolik jako v Klučenicích u Příbrami.
„Žádný zázrak jsem nečekala. Vyrůstala jsem tu s rodiči, a pokud si pamatuji, nikdo tu studnu nikdy nečistil ani se nedělal rozbor,“ říká paní Líbalová, která si ze studniční vody vaří čaj a kávu. Také její manžel vodu dodnes běžně pije, dětem ji ale nedávají. „Teď asi budeme nakupovat ještě víc balené vody. Jestli jsem to pochopila správně, dusičnany žádným čištěním neodstraníme.“
Zázračný pramen. Skoro
Druhou květnovou neděli odpoledne je u pramene Klokočka, skrytého v lesích u Bakova nad Jizerou, asi desetihlavá fronta; přilehlé malé parkoviště je zaplněno automobily. Nápis na tabulce u studánky říká, že zdejší vodou si kdysi „vyléčil silný neduh kterýsi z rodu Valdštejnů“, proto tu jeho příbuzná vystavěla barokní kapličku. Nedaleko od ní stojí cedule oznamujíc, že se nacházíme v „ochraném pásmu“ vodního zdroje.
„Je to energeticky silné místo a voda tu chutná nesrovnatelně lépe než z vodovodu,“ říká čtyřicátnice Míla Kyndlová, která sem přijela z šest kilometrů vzdáleného Bítouchova s dvaceti PET lahvemi. Opodál sedící chalupářka a penzistka Milada si jen užívá atmosféry místa. „Soused z vodáren tu před lety dělal rozbor a říkal, že je tady horší voda než z kohoutku,“ tvrdí.
Test TÝDNE však vůbec nevyšel špatně: počet bakterií splňuje limity pro kojeneckou vodu, mírně na štíru je pramenitá voda opět s dusičnany - jejich množství je bezproblémové pro dospělého, ale jako pití pro malé dítě by středočeský pramen Klokočka neprošel. „Zázračná“ studánka nicméně dopadla na tuzemské poměry skoro zázračně dobře.
To vám musí stačit
„Můžeme se srovnávat s lepšími západoevropskými zeměmi,“ říká expert Státního zdravotního ústavu František Kožíšek, který se pitnou vodou dlouhá léta zabývá. Případů, kdy nejsou dodrženy zdravotní limity u vody z kohoutku, je podle něho méně než jedno procento. Celková situace se oproti období před rokem 1989 podle Kožíška „dramaticky“ zlepšila -také díky velkému počtu čističek odpadních vod, které tu od té doby vyrostly téměř na všech tocích.
Konkrétními údaji, které by ukázaly, o kolik (a jestli vůbec) se pitná voda v Česku oproti osmdesátým letům zlepšila, zdravotní ústav nedisponuje a odkazuje na vodárenskou velkofirmu Veolia Voda. Ta nabízí jen čísla, která dokazují, že se snížil obsah olova, což je vzhledem k téměř úplnému nahrazení olověného potrubí novým samozřejmé. Další čísla jsou ve Veolii nedobytná a mluvčí firmy Marcela Dvořáková novináře odbývá: „Není nutné v tom hledat něco jiného.“
***
Hormonální změny? Ryby a měkkýši v řekách mění pohlaví: může za to hormonální antikoncepce, která se do vody dostává. Co zbytky léčiv a hormonů provedou s námi? Stanou se z nás hermafroditi nebo přestaneme plodit a rodit děti? Pražská Veolia zjišťovala rozborem přítomnost farmak v pitné vodě. "Látky jako ibuprofen a šest dalších byly pod mezí stanovitelnosti," říká mluvčí Veolie Marcela Dvořáková. Nezávislé údaje zatím neexistují. Státní zdravotní ústav nyní provádí první průzkum asi stovky vodovodů: výsledky budou známy nejdříve za několik měsíců. Bývalý chemický expert Greenpeace, dnes samostatný konzultant Miroslav Šuta ovšem tvrdí, že není třeba propadat panice: "Živočichové žijí v té vodě celý život, zatímco člověk jí vypije maximálně několik litrů denně."
* Čisté splašky Někteří Češi stále pijí vodu, která předtím spláchla lidské výkaly, zbytky jídel, zvratky, kondomy. Tekutina, která odteče potrubím do kanalizace, se v čistírnách sice chemicky vyčistí a je opět vypuštěna do vodních toků, na její původ je však lepší nemyslet. Pražané pili do roku 2002 vodu z Vltavy, dnes je zásobuje už jen nádrž Želivka a podzemní voda z Káraného. Nicméně dodnes je na říční vodu odkázána desetina tuzemských domácností; například sto šedesát tisíc
Plzeňáků, kde místní vodárny využívají řeku Úhlavu. Asi 80 % povrchové vody v ČR pochází z nádrží na horních tocích řek, kde by voda měla být čistší. Necelá polovina domácností získává pitnou vodu z vrtů a studní. Ale ani voda z hlubokého podzemí nemusí být zcela čistá, podotýká František Kožíšek ze Státního zdravotního ústavu. "Povrchová voda není ideální, a proto prochází ve vodárnách sofistikovanější úpravou. Dělali jsme průzkumy a povrchová voda v nich vychází lépe než ta z podzemních zdrojů." * Když voda není cool Člověk se hned cítí lépe, když v čekárně u lékaře, v bance nebo jiné instituci narazí na "watercooler" čili automat na vodu. Kromě osvěžení však toto zařízení někdy nabízí i infekci. TÝDEN si k testování vybral vodu z automatu v pražské pobočce Všeobecné zdravotní pojiššovny v ulici Na Perštýně. Při naší odpolední návštěvě uprostřed pracovního týdne byla úřadovna plná klientů, ale během půlhodiny se z poloprázdného barelu nikdo nenapil. Prvním čepujícím po delší době byl tedy novinář z TÝDNE. A jím odebraný vzorek přinesl odstrašující výsledek. Ve vodě se vyskytovala mimo jiné bakterie Pseudomonas aeruginosa, která způsobuje zánět močových cest a daří se jí především v bazénech. "Dále tam byl masivní nárůst mikroorganismů, takže tato voda nevyhověla ani požadavkům pro balenou, natož pro pitnou vodu," říká Jitka Damašková z testující firmy Aquatest a dodává, že hygienické požadavky na balenou vodu nejsou tak přísné jako na tu z kohoutku či na studniční pitnou vodu.
Watercoolery jsou velmi zranitelné, shodují se experti: barely stojí na světle nebo na ně dokonce přímo svítí slunce, voda v nich může zůstat nedopita i více než týden, trubice vedoucí k výtokovým otvorům se nečistí, na kohoutek sahá nespočet lidí, někdy i nemocných... "Sanitace akvabaru je prováděna nejpozději každý půlrok. Nemůžeme ale kontrolovat každý barel, to je věc dodavatele," říká mluvčí pojiššovny Jiří Rod. Obchodní zástupce Petr Boček z dodavatelské firmy Rosana se brání: "Nevím, jak se ty mikroorganismy mohly do vody dostat." * I balená může zvítězit V souboji pomyslných titánů OE vodárny versus výrobci balených vod OE zatím vedou spíše dodavatelé pitné vody z vodovodního kohoutku. Kampaň "Pijte vodu z kohoutku!" našla své vášnivé zastánce, takže mnoho číšníků bývá nyní přivedeno do úzkých jednoduchou otázkou: "Můžete mi, prosím, přinést vodu z vodovodu?" Zisky výrobců nápojů balených v PET lahvích mezitím klesají.
TÝDEN zakoupil jedenapůllitrovou lahev s nesycenou vodou značky Rajec v liduprázdné benzinové pumpě na konci pražského Smíchova OE nebyla v chladničce, ale stála na pultě poblíž okna. A výsledek rozboru byl překvapivě dobrý. Mikrobiologický nález se podle laboratorního rozboru blíží nule a v tomto bodě splňuje požadavky i na kojeneckou vodu. V loňské prověrce sdružení Test spotřebitele obstály co do kvality jen čtyři z osmnácti testovaných balených vod. * Loučení s chlorem Ještě před šesti lety bylo chlorování povinné, dnes záleží pouze na vodárnách. V Česku se ovšem na rozdíl od jiných zemí stále chloruje přes devadesát procent vodárenské vody. Ve vyšší koncentraci může být chlor smrtelný, proto se například v Německu nebo Nizozemsku používá už jen v menší části vodovodů. "U nás pořád převažuje obava, že jinak vznikne epidemie," vysvětluje Kožíšek ze Státního zdravotního ústavu, proč v Česku drtivá většina pitné vody stále obsahuje OE nejspíš zbytečně OE chlor. "I kdyby škodlivé bakterie třeba prasklinou v potrubí vnikly do vody, chlor je zlikvidovat nestačí," připouští expert.
Podle něho si vodárny a někdy i zákazníci na chlor prostě zvykli a mají obavu z kroku do neznáma. Když na konci osmdesátých let přestali chlorovat v Západním Berlíně, protestovali proti tomu však pouze tamní američtí vojáci (V USA se dodnes chloruje velmi intenzivně). A jen v jejich posádkách se pak páchnoucí ingredience do H20 opět začala přidávat. Jedním z průkopníků nové éry je Přelouč u Pardubic, které získalo v roce 1999, kdy si chlorování ještě vynucoval zákon, jako první výjimku od hlavního hygienika. Přeloučská vodárna pouští do vody místo chemie ultrafialové záření, které případné škodlivé mikroorganismy hubí stejně spolehlivě. A žádná onemocnění z vody tu nepropukají, stejně jako ve Vsetíně, jenž se také vydal "holandskou" cestou. "Na Přeloučsku chlorujeme pouze jednou dvakrát do roka, a to jen lokálně, když se při odběru někde objeví bakterie," říká Zdeněk Janeba z Vodovodů a kanalizací Pardubice. Místní prý proti konci chlorování neprotestovali. "Na lepší si člověk zvykne rychle," komentuje to Janeba. I krajští hygienici potvrzují, že přeloučská voda patří k nejlepším v zemi. Proč se tedy nadále chloruje jinde? "Kvůli členitějšímu terénu, a tedy většímu počtu vodovodů než na Přeloučsku. V jedné oblasti bychom potřebovali tak o deset UV zářičů více než na Přeloučsku, což je náročné i ekonomicky."
Na začiatok stránky.
Asociácia výrobcov nealkoholických nápojov a minerálnych vôd na Slovensku